něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 15. 7. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            
15.3.2023  (upr. 17.3.2023)
Nevzdělaná

Nevím, co to znamená inteligence, protože je definována lidmi, do jejichž komunity se neřadím, byť velmi často s takovými lidmi jsem v blízkém kontaktu, alespoň mám ten dojem..

Ráda bych se považovala za vzdělaného člověka, ale výsledky mého prospěchu ve škole a obecně v životě mi svým způsobem říkají, že vzdělaný člověk nejsem, tudíž je pro mě jednoduché cítit úzkost i na konci tohoto mého monologu, protože každá chybička je hodnocena jakoby něčím vyšším ve mně a toto vyšší já jsou pohledy a posudky vnějšího takzvaného vzdělaného světa. Opravdu nevím ani jak k tomuto přistoupit, poněvadž jsem člověk velmi citlivý a moje citlivost se mísí s perfekcionismem a proto je těžké porozumět stanoviskům v tomto světě, které se mi moc citlivé nezdají, perfektní možná, ale ne zrovna v bodě, kterému dokáži porozumět.

Ano, přeji si být vzdělaný člověk a také si přeji žít život naplno a mám pocit, že to druhé se mi daří, akorát občas mě zachytí nejistota, která mívala podobu mývala.. ne dobře, ta nejistota měla podobu lidí a taky internetu a vlastně kohokoliv, kdo nějak pojímá "objektivní" ustanovení jakožto např. ustanovení - Tento člověk je nevzdělaný - a já se cítím jako pravý opak Hrabalovy postavy, jež o sobě hovoří jako o člověku, který je vzdělán proti své vůli. Já jsem nevzdělána a řekněme, že si za to můžu sama a jen mektám a mektám a komu pomůžu, to netuším, ale vše, co zapadá a souvisí s pojmem vzdělání, ve mně vyvoláva ohromný neklid a až velmi agresivní pocity, které si ale zabalím k sobě do svého nevzdělaného šuplíku, ve kterém mám i spoustu dalších "nevzdělávek", které určitě žádná škola nevyužije, protože upřímně, jakožto nevzdělaný člověk bych tak tipovala, musím být té hrubosti a říct Doprdele, ale sakra už, a tím se rozloučit, protože mi není souzeno ukončit toto povídání s grácií... 

Ne, ještě moment, budu tak drzá, že zavzpomenu jedné své učitelky, kterou jsem měla ráda a která viděla v mém projevu mnoho dobrých myšlenek a zároveň mě nemohla oznámkovat dobře, protože myšlenky téměř nekončily a stejně tak ani nekončilo nějaké ucelení uzavření, ono tam ani nebylo a stejně tak jsem tam možná ani já nebyla, protože jsem se nesla v duchu úzkosti úplně na jiné vlně, a stejně tak se nesu na vlně úzkosti i teď, protože tenhle systém je tak vymrdanej, že moje duše je z něj úplně vymrdaná, a člověk ani nedokáže cejtit radost z něčeho, co vlastně dělá pro radost, a cítí jen úzkost a vymrdanost vlastní duše.

9.1.2023
23:53

23:53 ukazuje mobil, v sobě mám neurol a v hlavě se marně snažím najít smeták, kterej uklidí myšlenky na práci. Práce se nekoná teď, teď je, řekla bych, čas spíš na spánek. No, nedá se nic dělat, ten smeták se asi ztratil a tak musím procházet myšlenky na to, co je špatně. Něco asi jo, protože člověk jen tak bezdůvodně negooglí, co má dělat při syndromu vyhoření. Co můžu dělat, hm. No tak mohla bych komunikovat svoje pocity s lidma nahoře a teď nemyslím Boha ani jeho kumpány, ale spíš lidi v mojí práci. Moje práce má tu blbou vlastnost, že je úplně skvělá a když selháváte v dobrý práci sami v sobě, tak je něco s Váma asi? Nebo možná ne, ale to teď není podstatný. Asi je těžký, když už na nějaký řešení přijdu, tak kvůli mými osobnímu nastavení, říkejme tomu chaos, vložme do toho i paměť a vůbec si to domyslete, já nevím. Tak první, co mě napadá, že nebudu nikoho obtěžovat ve 23:53. 

Sedím tu na hajzlu a beztak to v tý mojí palici páchne víc než pode mnou. Bylo by fajn hledat řešení, hledat řešení. Hledám řešení a proto nemůžu spát a protože nemůžu spát, zejtra se budu zas cejtit jak kus hovna a nebudu schopná uvažovat čistě a tak budu zas říkat, že je všechno v pohodě a nebo neřeknu, že je vše v v pohodě, ale i v případě, že dojdu do bodu, kdy mi dojde, co teda je v nepohodě, pravděpodobně ten papírek, kde bude celý rozřešení tohoto ukrutného zloveškerenstva, tak ho někde ztratím a pak se třeba dva dny budu cejtit fajn a budu zase šťastnej šílenej člověk a pak zas upadnu do brutální úzkosti a nebudu vědět z čeho, protože odpověď na otázku má ztracenej papírek, ale možná najdu jinej papírek a ten mi dá dočasnou odpověď na dočasnou otázku a tak teda budu mít pocit, že je všechno v pohodě, ale za chvíli zas ten pocit přijde a takhle se to bude motat dokola celej tenhle život anebo ne, já fakt nevím, co bude, ale potřebuju ventilovat, co se ve mně děje, protože to je to jediný co zvládnu a je fajn, když to zvládnu teď při sraní než nikdy. Konec této úvahy bych zakončila něčím pozitivním, jak je mi zvykem, ale dneska ne, dneska se na to pořádně vyseru a zkusím jít aspoň spát a když se to nepovede, ráno se tu potkáme znova. Dobrou noc.

 

 

25.6.2021
--- a vše, co mi stačí právě teď ke štěstí

Má těkavá mysl propichuje očima písmenka na klávesnici a ne a ne se trefit do toho, které jsem si vybrala. Něco ve mně si přehazuje míček a já prostě nedokážu koncentrovat pozornost tam, kam potřebuju. Po tom, co jsem dopsala pár vět, vnímám svoji tendenci upravovat si v hlavě celej ten chaos posledních pár vteřin, což je něco, co mi dělá dobře a zároveň mě to nesmírně frustruje. Funguju takhle často, asi bych to nazvala -pochyby.

Svět? To jsou pro mě hlasité tikoty. Marně se snažím podchytit maličké kousky mezi nimi. Snažím se utišit svoje tělo a s tím i doufám, že se ztiší hukot kolem, ale ne.. pořád to tiká. Venku nebo v mojí hlavě?.. Nevím kde, ale chci to zjistit. 

Čtu příběhy jiných lidí, slova mě inspirují k tomu taky něco napsat. Prožitky ostatních mě vzrušují a vyvolávají ve mně pocit HEJ! TOHLE JSEM TAKY JÁ, TOHLE CHCI TAKY ABY BYLO NA PAPÍRU.. možná trochu jinak, možná míň organizovaně, ale proč by ne.. proč něco nedělat.. protože to nebude "dokonalé"?

Jop. Čeština je fajn, ale nikdy mi to zrovna dvakrát nešlo. Mám problém psát háčky tam, kam patří. Občas se prostě zatoulají k jinému písmenku. A t d a t d.

Doktor mi napsal rispen. Antipsychotikum. Neví si se mnou rady, nejsem zařaditelná, nicméně něco ve mně sabotuje věci, který chci dělat a tak to raději beru. Nechtěla jsem, ale beru. Chci důvěřovat světu, chci vědět, že je tenhle svět bezpečnej prostor.. a on je! Je tomu těžký věřit. Je těžký v pocitu sevření a děsivosti občas věřit, že stačí vyfouknout tuhletu těžkou bublinu, která svírá moje hrdlo.. ale je to tak... 

.. fuu!

Už věřím. Věřím, že v tom nejsem sama. Věřím, že je nás tady víc, komu tiká.. Možná je to schíza, možná je to citlivost, možná je to "normální", kdo ví. Věřím, že se nic nestane, když dám výpověď. Věřím, že se nic nestane, když se odstěhuju. Věřím, že se nic nestane, když budu PRÁVĚ TEĎ ležet jen tak na chodníku a někde v mojí negativní části sebe sama si budu myslet, že tohle je konec, ale vím, že neni. Nejsem v tom sama.

Svět je zázrak a ne, tohle neni žádnej nahodilej ezoshit, prostě je to zázrak pro mě, protože to je to, co z něj chci mít. Chci mít svět za zázrak. Chci věřit, věřit v to, že to bude lepší, když budem chtít..

 Já chci.

 



⇡nahoru⇡